úterý 26. února 2008

Pár správných chlapů

Už jsem se tu několikrát zmínil o pár kamarádech z katedry. Je to hlavně holanďan Erik a pak Simeon z Řecka a portugalec Vasco. Akorát je pech, že všichni už dopisují dizertace a v létě budou definitivně fuč (Simon je pryč už teď a přijede až v květnu dopsat práci). Důležité je, že tu budou zítra, kdy jdeme do kina na poslední (a vlastně oscarový) film bratří Cohenů Tahle země není pro starý (No country for Old men). Chtělo by to asi dodat, a který místo je . . .

Pár správných chlapů: Vasco (vlevo) a Simeon

pondělí 25. února 2008

O podivínech, městském prostoru a tvořivosti

Jsem fascinován městským prostorem. Tu více, tu méně. Jednou z těchto fascinací jsou i městští podivíni. Na rozdíl od uzavřenějších - kompaktnějších sociálních útvarů, tedy vesnických společenství, kdy je každý znám, často s celou svou biografií, toto v městských prostorech neplatí. To pak dává velký prostor imaginaci a mýtotvorbě, a příběhy o těchto podivínech mohou nabývat až podob tzv. urban legends, městských mýtů, novodobého folklóru (tj. nefixovaných písmem, tradovaných ústním podáním). V českém prostředí se tomu fantastickým způsobem věnuje Petr Janeček ve skvělé knížce Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Ale dost bylo plkání.
Když jsem byl v roce 2006 v Durhamu na pár týdnů, potkal jsem tu krátce po sobě jednoho pána, který mě vážně upoutal ba fascinoval - on neměl vlasy, on měl hustý černý květák na hlavě a k tomu mega knír. Prostě něco, co nešlo přehlédnout. Ale jak jsem ho zahlédl, tak jsem ho zase vypustil z hlavy, jenže . . . od podzimu jej ve městě potkávám znovu a není to Darmoděj. Zjistil jsem, že nejsem sám. Už jsem zažil na toto téma (pan květák?) několik živých debat u kafe či u pinty piva, co je to vlastně za chlapíka. No co, každé místo má své podivíny, o kterých si pak přemýšlí a vytváří příběhy. Na tom by nebylo nic tak zásadního, abych o tom teď tady psal tak dlouze. Příběh pokračuje. Dneska jsem se dověděl, že daný pán má na Facebooku (taková internetová komunikační-skupinová-diskusní-lidi spojující platforma) svůj fanklub, který daného pána přezdívá Durhamský Super Mario a chová k němu vztah pomalu jak Němci k trpaslíkům a Češi kdysi ke svým chalupám. Prostě místní miláček a chráněnec. Dokonce to došlo tak daleko, že přišla na řadu i lidová kreativita a tvořivost, ale už vás nebudu déle napínat, vychutnejte si místního Super Maria . . .

Tak tohle je originál, který můžete potkat při procházce Durhamem, nebo když letíte do knihovny jako já dnes, kdy si Mário chránil svůj květák obřím deštníkem, tak vypadal jak hříbko-květák

A protože ho mají místní rádi, vznikl hybridní symbol Durhamu: ten původní je dochované staré klepadlo u vchodu do katedrály asi z 9. - 10. století, které se tu prodává na pohledech apod..avšak toto je kombinace obého - starého a nového symbolu Durhamu. Že by Super Mario Klepadlo?

A jak je vidět, jeho popularita přesáhla hranice Durhamu a Mário se stal součástí symbolu celého Severo-východního regionu, tzv. Anděla severu (The Angel of the North), který se tyčí na Newcastlem. My v Durhamu máme ale svého Mária severu, a co je víc?

úterý 19. února 2008

Nevím proč, ale včera se mě nikdo ani jednou nezeptal jak se mám (jindy aspoň 10x za den, aniž by je to zajímalo). Za to se mě snad 7 lidí ptalo na Kosovo . . .
Co dodávat? Nevím . . . četl jsem v Transition Online dobrý postřeh - Kosovo získalo svou nezávislost de facto již v roce 1999 po bombardování a masivním přesunu spojeneckých armád do oblasti. V neděli tedy de jure. Kdo je proto překvapen, žil zřejmě s brýlemi na očích. Nedávno jsem četl dvě knížky: Religion and the Politcs of Identity in Kosovo. Zaujala mě tam obzvláště kapitola o sdílení náboženských míst a rituálů napříč náboženstvími - patrně po stovky let. Není to neobvyklé, podobná místa byla i v Bosně, ale například i v Indii. Teprve šílený nacionalismus - obzvláště srbský (v případě Indie tzv. Hindutva: http://en.wikipedia.org/wiki/Hindutva) tomu učinil přítrž. To, že se hovoří o staletích nenávisti je pravda stejně jako lež. Je to součástí soudobé rétoriky. Bylo to ale jinak. Dobrým příkladem mohou být i Sudety - kdyby bylo v českých vztazích s Německem nejhůř - začneme zřejmě také říkat, jak Češi trpěli v Sudetech v minulosti apod... ve skutečnosti, tam skoro žádní Češi nežili až do odsunu po roce 1945 a ti, co tam žili, kooperovali se svými sousedy, bez ohledu na to, kdo kým byl. Tak tomu bylo i v případě nábožensky smíšených vesnici v Bosně před válkou - nejpřesvědčivě a nejbolestněji to ukázala norská antropoložka Tone Bringa ve svém etnografickém filmu "We are all neighbours" (Všichni jsme sousedé). Na mnoha místech Kosova tomu bylo podobně.
Svědčí o tom "paměť míst" zachycených ve fotografiích například. Četl/prohlížel jsem si v neděli knížku dokumentárních fotografií "A village Destroyed. May 14, 1999" - nedokázal jsem dojít až na konec, bylo to příliš silné. Ale i zde, byli sousedé.
Nejsmutnější pak bylo vidět fotky zabitých psů, jen proto, že byli souseda. Proto, možná(?), fotka Ondřeje Besperáda, kterou jsem přidal k tomuto příspěvku, je nadějí... nadějí, že bude v Kosovu jednou lépe. Pejskové, mají (alespoň?) ve městech svobodu a neřeší, jestli jsou na srbské či kosovské straně a možná, že už to přestali řešit i lidé . . . je důležité být optimistou a hledat světýlka naděje . . . ta fotka

. . . je výrazem naděje . . . dýchá z ní svoboda i tolerance

neděle 17. února 2008

Sallam Bombay aneb Bollywood ještě jednou

Před pár dny jsem psal o bollywoodských filmech a otázkách, které implikují. Ještě bych k tomu chtěl dodat pár drobností, které se mi od té doby nakupily v hlavě.
Ve středu jsem šel na veřejnou přednášku profesora Mahmouda Mamdaniho z Columbia University (NY) o politickém násilí v Darfuru. Jedná se o asi největšího soudobého znalce Afriky - vážně dobrá přednáška o celé té "mediální pornografii násilí" spojené s Darfurem, aniž by nám někdo řekl kontext, např. koloniální, etnografický, proč se děje, co se děje v Darfuru. Po přednášce jsme šli s pár lidma z katedry na půl pinty piva a já se dověděl, že manželkou tohoto pana profesora je významná indická režisérka Mira Nair. V tu chvíli byli moji indičtí přátelé/kolegové jak na koni - jedná se o režisérku jednoho ze zlomových filmů novodobé indické kinematografie - Sallam Bombay!. O dětech ulice v Bombaji. Sice jsem film neviděl (až na krátké ukázky na YouTube http://www.youtube.com/watch?v=ytuN_-unCG4), ale četl a slyšel jsem o něm mnoho (mimo jiné od Arjuna Appaduraie). Také jsem se dočetl, že díky tomuto filmu byly založeny nové organizace, které začaly pomáhat těmto dětem v největších indických městech.
A film Swades, o kterém jsem psal posledně, je natočen dle skutečného lidského příběhu, i když ve filmu je to poněkud modifikováno z důvodů vytvoření romantické/milostné zápletky, která tu prostě chybět nesmí - indický manželský pár, který odešel za prací a kariérou do USA, se opravdu rozhodl vzdát se všeho, čeho v USA dosáhl a vrátili se "Domů", do Indie, kde založili organizaci věnující se lokálnímu rozvoji a zlepšení životních podmínek VŠECH obyvatel v regionu.
Ani nevím, proč to teď píšu, ale prostě mi udělalo radost něco takového slyšet . . .

sobota 16. února 2008

O krajinách, výhledech a rozhledech

Za chvíli se chystám na menší vycházku s jedním holandským kamarádem z katedry (dva roky teď pozoroval opice někde v jižní Africe). Je tu pěkně, zaslouží si to nějaký výlet. Obou nám tu ale chybí něco, co bych nazval svobodnou krajinou, svobodou jít ven a nadechnout se. Každý centimetr tady někomu patří. Když už jsou někde povolené cesty skrze soukromý pozemek, jsou často nudné. Tato česká anarchie mi tu chybí. Také mi chybí, že nemám žádný kopec za kolejí (mimo toho umělého pahorku), kam by se dalo vyběhnout, vyčistit si hlavu. Včera na to přišla řeč se dvěma ekvádorskými kolegy, kteří jsou manželé a dodělávají si tu magisterský kurz v rozvojové antropologii. Sami od sebe se mě z ničeho nic zeptali, jaký mám výhled z okna, že to je něco, co je asi nejvíc ničí. Když jsem jim to nějak popsal (aspoň trocha mini zeleně a občas veverka či kočka pitipačka), řekli, že to je fajn. Oni tady bydlí v klasickém řadovém minidomku a z obou stran koukají do jiných minidomků. Pak se na chvíli odmlčeli a řekli "doma koukáme z okna na Andy" ... co k tomu dodat - mě zas chybí Sněžník, Labák, Krušky a Šumava. A ačkoli jsme z úplně jiných koutů planety, jsou tu i věci, kterým na té elementární rovině společně rozumíme. Kdo vyroste v "řaďáku" a do lesa se dostal jednou v životě, těžko pochopí....


Milovaný Labák...

A už jsem zpět . . .

Krásné světlo, sluníčko, ale pořádně to kouše, žádné teplo

i když květinám to nevadí . . .
. . . asi

Tenhle domek postavili polskému liliputovi, který byl znamenitý hudebník (snad houslista) a místní šlechta si ho hýčkala jako zvířátko - byl první NE-šlechtic a ještě ke všemu cizinec pochovaný v katedrále


Vskutku krásné místo k tvoření . . . i já chodím kolem přemýšlet

zrcadlení

ovečky, které mi tu bekají za kolejí . . .

nebo beránci? . . . je snažší beránka namalovat? . . . zeptejte se Malého prince

pátek 15. února 2008

Kam o prázdninách?

Vím, že je léto ještě daleko, ale já mám svůj plán práce rámcově vypracován pro příští dva roky již nyní. Kdyby jste přemýšleli o nějakém pěkném výletě - ani levném, ale ani drahém - tak bychom se mohli setkat v půlce srpna v Sarajevu na filmovém festivalu. Je to parádní přehlídka východoevropské/balkánské filmové produkce - spousta "nezávislých" (to jsou tady asi všechny:-)) filmů a krátkometrážních filmů + dost dokumentů + bohatý doprovodný program.
Já tam s největší pravděpodobností budu a čím více nás tu bude, tím lépe. Pokud budete mít zájem, dejte mi včas vědět. V dubnu asi pojedu do Sarajeva, tak se tam asi rovnou poptám po možnostech přespání během festivalu.
Odkaz: http://www.sff.ba/default.aspx?page=\Home\Index&lang=en

čtvrtek 14. února 2008

Co kupovat?

Pravděpodobně díky vlastní iniciativě (do níž mě iniciovala kdysi Alenka) nemusím případným čtenářům (tj. kamarádům) mého blogu vysvětlovat, co je FAIRTRADE. Základní myšlenky férového obchodu mezi producenty v rozvojových zemích a konzumenty v Evropě a USA jsem řešil snad s každým, kdo by mohl tento blog číst. Pamatuji si, jakou radost jsme měli, když v Plzni začali prodávat pár fairtradeových věcí a když jsme pak objevili český online shop. Celá idea zní naprosto fantasticky a navíc ty věci jsou chuťově vážně mnohem lepší při cenovém rozdílu ne víc než +20%. Prostě paráda.
Podobnou radost jsme prožívali-prožíváme se stále se rozšiřujícím sortimentem "organic" produktů, kterým v Čechách říkáme spíše "bio potraviny". Ty věci jsou kvalitativně, chuťově, ekologicky....mnohem mnohem lepší. Jenže ejhle. Vše má nejen svůj rub, ale i líc.
Již na podzim jsem četl v týdeníku The Economist článek, který poukazoval na problematičnost "Fairtrade" - ne ideje, ale praxe. Problém je samozřejmě v přerozdělování výdělků z prodeje fairtradeových produktů. Žádné NGO organizace, které tento prodej zajišťují v Evropě/USA nejsou úplně nevinné a vaří na tom více, než by musely (např. britský Oxfam, či německá Gepa). Tento druh kritiky se mi ale zdá očekávatelný a já proto neměl nikdy vážnou pochybnost dané produkty (společnosti) přestat podporovat a nakupovat u nich. Vážnou trhlinu, o které zde chci vlastně psát, jsem objevil až dneska, po přečtení posledního čísla časopisu Developments (č.40/2008).
Článek je důležitý v jedné věci. A sice to, že je výrobek "Fairtrade", ještě neznamená, že je tzv. development friendly, tudíž nemusí zákonitě přispívat ke zlepšení podmínek lokálních producentů ve třetím světě. Tento argument je podpořen řadou příkladů:
  • producenti jsou závislí na konzumentech, na jejich vůli si výrobek koupit, přitom, aby byl výrobek "fairtrade", musí být zákonitě dražší než srovnatelný výrobek bez této značky. Tím to příliš nepřispívá k lokální rozvoji, ale naopak, udržuje to lokální producenty i nadále v hierarchicky nižší pozici, závislé na naší (Západní) vůli koupit si např. fairtrade banány z Kostariky. V takové závislosti je v současnosti například kolem jednoho milionu obyvatel Afriky
  • aby se výrobek mohl stát "fairtrade", musí splňovat řadu kritérií - která jej zdisciplinují, aby získal punc autenticity - celá produkce je tak velmi "exotizována" a řada výrobků je tím zákonitě vyloučena. To, že se nejedná o planá slova, musím doložit na konkrétním příkladu. Profesor Layton (jeden z mých advisorů na katedře) se angažuje ve spolupráci s jednou regionální universitou v Číně, aby místní řemeslníci mohli své vskutku krásné výrobky (řezbáři, tkalci koberců) prodávat v síti fairtrade produktů. Jejich životní podmínky jsou velmi tíživé, podporu od vlády mají nulovou, ale na druhou stranu, nejsou na tom úplně nejhůř, tak stojí mimo zájem velkých neziskových západních organizací. Celé toto pozadí + "nízká autentičnost" vedla k odmítnutí přidělit těmto výrobkům fairtrade label. A to je jádro problému. Fairtradem se stane pouze to, o čem se na Západě domluví, že fairtrade bude, tedy káva, banány, čaj etc., které bychom sami horko těžko vypěstovali. Budiž nějaké textilie k tomu, ale toť vše.
V článku se objevuje ještě jiný argument, který se vším souvisí - známka "fairtrade" implikuje, že ostatní druh obchodu s třetím světem je nutně "unfair", neférový. Celá kritika tak míří na to, jak lépe informovat o celém tom pozadí a o alternativách, které by měly vést primárně k rozvoji lokálních komunit a ne je konzervovat v jejich současném stavu, jen proto, že nám se to vyplatí. Proto je navrhována nová klasifikace produktů "Good for Development", dobré pro místní rozvoj. Tato reklasifikace produktů ze zemí třetího (rozvojového) světa by tak umožnila značně rozšířit nabídku produktů, tím, že by je od-exotizovala. Zároveň by se i nadále mohla vyžadovat podmínka, že výrobek musí splňovat minimální ekologická kritéria + lokální producenti z toho musejí profitovat. Fairtrade se totiž stal v posledních letech mimo jiné i módou, tzv. etickým konzumerismem, o kterém se například v britských a amerických vyšších vrstvách hodilo mluvit. A servírovat při grilováních fairtrade džus, a zmrzlinu z fairtrade ovoce bylo povinností. Tato reklasifikace tak může celou otázku vrátit vskutku na zem. Může pomoci například i lidem v Číně. A my se holt musíme opět začít dívat pozorněji do regálů, co to vlastně kupujeme.

Valentýn nebo fraška?

Dnešek se stal pro mě opravdovým peklem. Musel jsem jít do města něco nakoupit a taky jsem měl sraz na katedře, potřeboval jsem poradit s nějakou literaturou. To jsem ale ještě netušil, co mě čeká. Samozřejmě jsem věděl, že je dnes tzv. svátek sv.Valentýna, ale nějakou významnou pozornost jsem tomu nepřikládal - nikdy jsme tento svátek v Čechách neslavili, ale hlavně, když někoho mám rád, nepotřebuji na to vymezený svátek, protože mu to dokazuji po celý rok a ne zrovna 14.února. Tato logika tu ovšem neplatí - město je dnes vyparáděné pěkně do růžova, krámy jsou přečervenalé, sentiment a kýč kape po zdech domů a teče ulicemi .... a do toho se mě každý na katedře (je pravda, že ne pedagogové) ptá jak budu slavit Valentýna a že mi přejou hezkého Valentýna - hrůza. Poslal jsem je všechny do háje. Jednak nemám s kým slavit a jednak, jak jsem naznačil výše, ani bych to neslavil - na to je tu přece jiných 364 dní v roce. Možná, že by to mělo být opačně - dát si 14.února trochu pohov? Nevím, nemám to jak vyzkoušet...
Jen se teď děsím, že až půjdu zítra či příští týden do města, tak na mě vyskočí už velikonoční kralík, protože úderem dnešní půlnoci bude čas začít se připravovat na Velikonoce, vždyť už budou za dva měsíce....

úterý 12. února 2008

Kde jsme doma?

Indická filmová produkce přezdívaná jako "Bollywood" je jeden velký ekonomický byznys. O tom nikdo nepochybuje a ruku na srdce - hned po posledních Jamesech Bondech se jedná asi o největší "product placement", který lze na obrazovkách zahlédnout. Vzhledem k délce indických filmů (kratší kolem tří hodin) se tak možná jedná o zcela největší reklamu. Těžko říct. Nikdo nepopírá, že je to velký výdělečný podnik.
Je tu však ještě odvrácená stránka, či spíše tiše přítomná v řadě filmů "bollywoodské" produkce, o které bych zde chtěl uvažovat. A to na základě mého setkávání s Indy žijícími zde, s nimiž se setkávám na katedře. Jedním ze společných témat k rozhovorům jsou "jejich" filmy, které mám rád a pár jsem jich viděl. Tyto filmy jsou pro ně velmi důležité - jsou nástrojem komunikace s vnějším světem, jsou možností, jak si znovu-připomínat domov, představovat jeho idealizovaný vzor - celá ta vizualizační mašinerie (jak by řekl profesor Carrithers) se dává při našich rozhovorech do chodu. Není to nic objevného. Nepřekvapí proto, že jsem našel fantastické studie, které se tomu věnují (R.K. Dudrah - Bollywood: Sociology goes to the movies; V. Mishra - Bollywood Cinema: Temples of Desire). Mě na tom všem zajímá pouze má osobní zkušenost s Indy, kteří se s těmito filmy identifikují a zároveň má (ne)identifikace s českou kinematografií.
Samozřejmě mám několik oblíbených českých filmů, ale řekněme, že až na nečasové Fimfárum, tyto filmy ke své existenci v Anglii vážně nepotřebuju. Přesto jsme se několikrát dostali na téma české kinematografie a já využil YouTube, abych tedy prezentoval, co se u nás dělá - a lup ho. Žádný sdílený kontext, nic, co by překračovalo tematicky vrcholky Krušných hor a Šumavy. Proto jsem rychle obrátil k Formanovým filmům, abych si nepřipadal tak blbě.
Bollywoodské filmy jsou často za hranicí kýče, co do vizuální stránky filmu, ale co do základních myšlenek jsou mi mnohem bližší, než všichni Hřebejkové. Historické filmy vycházejí ze starých indických eposů a mytologie, kde jsou základní tematické kategorie vrženy a antická tragédie nám v mnohém nepřinesla o nic víc, než staroindické písemnictví. Ty z moderní doby reflektují řadu vážných otázek opět sdílených bez ohledu na regionální kontext.
Jedním z témat, a to je vlastně důvod tohoto zamyšlení, je otázka vztahu mezi domovem a Domovem ve světě, který pozbyl prostorových hranic a lidé jsou nyní vrženi do glóbu. Našel jsem svůj oblíbený Swades na YouTube a dlouze o něm diskutoval s indickými kolegy z katedry. Zajímala mě jejich konkrétní zkušenost s životem "ani-tady-ani-tam". Všichni Swades velmi dobře znají a v mnohém vypovídá o nich samých. Někdy, když si ten film připomenu, mám pocit, že nevypovídá pouze o nich, ale i o mě a milionech dalších, kteří si zvolili nomádský způsob existence a nedokázali se přitom zříct metafyzické existence domova....
http://www.youtube.com/watch?v=8mB1iVVSf2U

neděle 10. února 2008

Atomový výbuch nebo červánky? - přichází jaro


Ať žijí duchové

Na britských katedrách antropologie jsou zcela běžné dvě věci, 1./ na všech chodbách a ve všech místnostech jsou vystaveny různé etnografické exponáty z celého světa, které členové katedry přivezli ze svých výzkumů, 2./ složení katedry je celosvětové. Proč o tom píši? Jak to jde dohromady? Asi to nějaký důvod má, jinak bych o tom nepsal. Ale půjdu raději rovnou k věci.
Jedním z matadorů katedry je profesor Paul Sillitoe, jedna z legen antropologických výzkumů na Papua Nové Guinei, který těchto artefaktů nashromáždil opravdu veliké množství. Jedním z nich je i vyřezávaná socha (totem?) ve vstupní hale katedry (fotku jsem někde měl,ale nemůžu jí teď dohledat). Mě se líbí, ale přiznávám, že může působit na někoho poněkud děsivě. Vyceněné zuby, děsivé veliké oči, divoké barvy.
Abych nechodil kolem horké kaše - tento týden se přijela na katedru podívat jedna potenciální studentka odněkud z jihovýchodní Asie, prohlídka katedry probíhala údajně dobře, až do chvíle, kdy došli k té soše. Dívka zcela ztuhla, totálně se vyděsila a zřejmě si bude hledat jinou katedru. Když mi o tom vyprávěli včera, byl tomu přítomný i profesor Layton (další z legend, který tu má pro změnu veliké sbírky australského aboriginského umění) a ten jen suše prohlásil, že to nebylo poprvé. Pak dodal, že u mladé studentky, která je ještě daleko od domova, v cizím prostředí se to dá pochopit, ale kvůli té soše už z katedry utekli tři pedagogové - trénovaní antropologové (antropoložky). Poté zakroutil hlavou a se svým anglickým humorem jen dodal "vždyť ta socha nepracuje, nemá žádné účinky ani magickou moc, na to by bylo potřeba dětské krve ze sousední vesnice, kde byla socha zhotovena a tu se Paulovi sehnat nepodařilo" .... nevím, co k tomu dodat, snad jen - ať žijí duchové!

Jaro na obzoru?

Je teprve začátek února, ale poslední dobou to tu vypadá stále více na jaro, i když v pondělí vlastně padaly kroupy...no nic, včera to tak rozhodně vypadalo, tak jsem vyrazil s Janem na malou procházku a doslova se opil svěžím, čerstvým, jarním vzduchem ...








neděle 3. února 2008

„kvůli tomu, co se dá přeložit do angličtiny, nestojí za to žít“ (Václav Bělohradský)