pondělí 23. června 2008

Jestli jsem se minule zdráhal použít "valčík na rozloučenou" jako výstižné pojmenování posledních dnů, dneska se zdráhat nebudu. Mám před sebou poslední vlastně již méně než týden v Durhamu a celé se to tak nějak točí kolem "valčíku na rozloučenou" - mnohdy je to až pekelně nostalgické. Ačkoli jsem od prvního dne věděl, že si tady nikdy nezvyknu, což i nadále platí, nikdy jsem zároveň neočekával, že mi bude z mého odjezdu tak nějak ouzko. Nevím, jestli to je tím, co mě čeká (tedy 14měsíců někde v zapadlých horách), asi ano. Zároveň je to ale určitě i tím, že mi budou chybět, a to si troufnu napsat, moji přátelé. Již několikrát jsem se na blogu zmínil, jaké to mám štěstí na své školitele - Steva i Iaina - a to i lidsky. V neděli měl Iain oslavu narozenin a částečně to pojal jako takový "valčík na rozloučenou", neboť neodjíždím pouze já, ale další přátelé (mimo jiné Steve odjíždí do Japonska na půl roku). Celé to bylo moc fajn. Nebyl by to Iain, aby to nepojal snově, když už je ten odborník přes sny - valčík na lodi, sice ne na Dunaji, ale i tak to bylo více než pěkné.

Místo činu - loď jménem "Prince Bishop"
s pořádnou muzikou ...
...z filmů Woodyho Allena
A tohle je Steve a Chusaki - manželka

a jelo se na výletse vším všudy
...hamburgery (+ odraz ve skle - mám tedy i svou fotku)
Steve a Jan (můj tutor)
Iain začíná být hodně veselej
a po jídle to začalo......
no ...
...coment
...snad jen foto fotících?
světe div se
...byly to šedesáté narozeniny
slovy Thomase Bernharda .... staří mistři
...i ti se mohou někdy dojmout
nebo zasmát
who knows?
Tak tohle jsou moji školitelé v akci - Iain a Steve
...

pondělí 9. června 2008

Výborně, zrezla mi nerezová termoska....to mám zřejmě za to, že jí používám!

pondělí 2. června 2008

Loučení

Ani nevím, jestli bych v duchu současných událostí v ČR neměl tento příspěvek nazvat "Odcházení", či kunderovsky "Valčík na rozloučenou". V posledních dnech to tady má nádech jakoby od každého trochu. Mám po obhajobě postupové práce, kamarádi mají po zkouškách či obhajobách rovněž a léto se pomalu dere na svět i na anglickém seweru - tudíž je čas na grilovačky, trochu zábavy (ale práce je pořád dost!) a svázáckého družení. Mimo to, řada vážně skvělých lidí odjíždí pryč na výzkumy pro své diplomky, tudíž se možná dlouho (budou-li pokračovat v doktorském studiu) nebo už nikdy neuvidíme. No prostě v pátek to byla velká akce....

Violette, která akci organizovala, páč odjíždí na výzkum do Vietnamu, je z Francie a ráda vaří - ty dorty jsou její dílko - vydrželo asi 5minut

Hlavní atrakcí byla ovšem Tamiyo - Stevovo dcerka

Tady si vyřizuje asi nějaké rodinné záležitosti se Stevem
A tohle můj nej kamarád v Durhamu - holanďan Erik
no comment

pondělí 19. května 2008

Po delší odmlce se znovu hlásím o slovo. Odmlku si vyžádalo jednak cestování po Evropě a rovněž mé finální přípravy na obhajobu postupové práce - 27. 5. držte palce/cross fingers. Nicméně jsem z několika reakcí vytušil, že bych měl co nejdřívě pověsit nějakou tu fotku z Toskánské konference ... budiž

Jojo...bylo horko a pivo měli dobře vychlazené
což může potvrdit i Sasha z Německa
a nebo Lärmpirat z Rakouska
ostatní němečtí přátelé
i když někteří dávali přednost "Freundschaft halten" s italskou částí výpravy, ať žije družba!


jako třeba Marie, která nevěděla s kým dříve :-)
a organizátor Diego to všechno nechápavě sledoval...co mu zbývalo
možná zavřít oči nebo otočit hlavu...
universita - místo konání
a ještě jednou...

jojo, tam někde to bylo
ale tohle už je u Diega doma - v Bologni, tam to bylo také moc fajn
i jeho společnice
...

čtvrtek 20. března 2008

Město duchů

Úderem pátečního odpoledne minulý týden přišly, pro mnohé vytoužené, velikonoční prázdniny. Jelikož nemám regulérní přednášky ani semináře, může mi to být celkem jedno. Leč není. Nastal tím pro mě čas pohody v Durhamu. Proč? Je tu klid. Celý minulý víkend se Durham kontinuálně vyprazdňoval a řekl bych, že nyní je městečko tak zhruba třetinové. Na ulicích po ránu nekličkuji jak při běhu minovým polem (všichni totiž telefonují nebo pijí plast-kafe a nemají čas se vyhýbat). Když jsem včera odpoledne šel podél katedrály zpátky na kolej (asi nejhezčí ulička v Durhamu) byl jsem v té ulici úplně sám, jako v nějakém městě duchů. Nebo ještě jinak, po dlouhé době si tu mohu vychutnávat genia loci. Představoval jsem si, jaké by to bylo vyhlásit třeba nějaké "turistické prázdniny" pro Prahu a já bych se tam pak procházel, obklopen místními duchy a anděly.

středa 5. března 2008

Klika

Po debatách s ostatními spolužáky-doktorandy musím konstatovat, že mám kliku. Na svého hlavního školitele Steva si nemůžu ve finále vůbec naříkat. Posledních pár týdnů je pro mě dost těžkých z mnoha důvodů a já mu můžu kdykoli napsat nebo zavolat, požádat o radu. Steve je sice dost vytížen, ale čas si vždycky najde, můžu tedy mluvit vážně o klice. Tahle sociální dimenze je dle mého soudu klíčová, aby člověk přežil doktorát v cizině, jinak se definitvně zblázní nebo uteče . . . a když vezme Steve na seminář svoje děcka - Tadashiho a Tomiyu je o skutečnou zábavu postaráno . . .

Tadashi a Tomiyo u katedry

Steve

sobota 1. března 2008

(Ne)viditelné hranice

Po přečtení knížky Café Europa: Life after Communism z pera chorvatské novinářky Slavenky Drakulic jsem musel 1./ smeknout, 2./ souhlasit. Její mikroanalýza post-komunistické každodennosti jasně a zřetelně detekuje (ne)viditelné hranice mezi tzv. Východní a Západní Evropou. V našem každodenním, a proto námi nereflektovaném, chování a jednání jsme často Východoevropané. Tu více, tu méně, ale jsme. Stále! Samozřejmě, knížka je to relativně stará. Je z druhé poloviny 90' let. Přesto vidím paralely a kontinuitu. Ať to jsou karavany Chorvatů mířící za slevami oblečení do Itálie, Slováků a Maďarů do Rakouska či Čechů do Německa. Nebo nákupy levných čokolád a lepších toaleťáků v rakouských supermarketech a následné dohady s celníky. Nebo (univerzálně?) sdílený zvyk napříč Východní Evropou používat staré pánské trenky/slipy na vytírání podlahy. A samotný název knížky "Café Europa"? To je symbol celého přechodového procesu Východní Evropy. V každé postkomunistické zemi navštívila Drakulic alespoň jednu kavárnu s tímto nebo podobným názvem. Šálky na kávu zde nejsou omlácené či popraskané. Kdo si objedná čaj, ten si může být jistý, že jeho pytlík čaje neposloužil již někomu před ním. Ale o to nejde. Jde tu predevším o ten proces pojmenovávání. Kolik míst v celé Východní Evropě (hotely, kavárny, krámy . . .) se pojmenovalo v angličtině či francouzštině názvy, které jsou ve skutečnosti naprosto absurdní. Nám to ale tak nepřijde, pro nás to byl návrat přinejmenším do Evropy, ne-li do světa.
(Ne)viditelné hranice jsou ale i v Anglii. O to je to pro mě snažší je pozorovat. Jsem cizinec. Již při prvním pobytu jsem byl zaskočen třídní diferenciací v praxi. Rozdělení britské společnosti jsem viděl v reálu. A nyní to zakouším dnes a denně. Samozřejmě nikoli na sobě. Já jsem student ze zahraničí, co se tu snaží o doktorát, tím mám svým způsobem privilegovaný status - alespoň do té míry, že mě nikdo nějak extra neřeší a nesoudí. Je to stále svým způsobem prestižní job.
V posledních pár dnech jsem měl ale možnost o této Anglii mnoha tváří (tříd?) několikrát hovořit a sledovat ji. Musím ale dodat, že je to ovlivněné tím, že jsem v malém universitním městečku, kde primárně studují děcka z bohatých rodin (téměř nikdo z nich nedělá ale doktorát), tudíž koncentrace příkladů je asi vyšší. Už delší dobu pozoruji, že je spíše výjimkou, když narazím v hospodě, kavárně ale i na ulici na smíšenou skupinu chlapců a děvčat. Minulý pátek jsem šel na pizzu s kolegy/němi z katedry a vedle nás byl dlouhý stůl plný lidí, kteří slavili něčí narozeniny. Napočítal jsem 13 duší - všechno chlapci. Kouknu se vedle, u stolu sedí čtyři dívky. Před pár dny jsem si prohlížel nějaké univerzitní noviny - na fotkách tam byla skupina dívek, pak skupina chlapců a tak dál, a tak dál. V příkladech bych mohl pokračovat. Co to znamená? 80-90% britských studentů v Durhamu jsou absolventy elitních privátních středních škol, často internátních, kde je přísná separace pohlaví. Oddělené třídy - chlapecké, dívčí - oddělené internáty, dva odlišné světy. Teprve na universitě se to propojí. Avšak kontinuita sociálních interakcí - kluci s klukama, holky s holkama - přetrvává. Člověk pak nemusí číst Dickense a jiné, aby si představoval, jaká Anglie byla. Díky konzervatismu je Dickens a spol dobrou přípravou na život v Anglii jaká je i dnes. A možná by si Angličané a spol měli naopak přečíst knížku od Drakulic. V obou případech pak bude porozumění (ne)viditelným hranicím snažší.

úterý 26. února 2008

Pár správných chlapů

Už jsem se tu několikrát zmínil o pár kamarádech z katedry. Je to hlavně holanďan Erik a pak Simeon z Řecka a portugalec Vasco. Akorát je pech, že všichni už dopisují dizertace a v létě budou definitivně fuč (Simon je pryč už teď a přijede až v květnu dopsat práci). Důležité je, že tu budou zítra, kdy jdeme do kina na poslední (a vlastně oscarový) film bratří Cohenů Tahle země není pro starý (No country for Old men). Chtělo by to asi dodat, a který místo je . . .

Pár správných chlapů: Vasco (vlevo) a Simeon

pondělí 25. února 2008

O podivínech, městském prostoru a tvořivosti

Jsem fascinován městským prostorem. Tu více, tu méně. Jednou z těchto fascinací jsou i městští podivíni. Na rozdíl od uzavřenějších - kompaktnějších sociálních útvarů, tedy vesnických společenství, kdy je každý znám, často s celou svou biografií, toto v městských prostorech neplatí. To pak dává velký prostor imaginaci a mýtotvorbě, a příběhy o těchto podivínech mohou nabývat až podob tzv. urban legends, městských mýtů, novodobého folklóru (tj. nefixovaných písmem, tradovaných ústním podáním). V českém prostředí se tomu fantastickým způsobem věnuje Petr Janeček ve skvělé knížce Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Ale dost bylo plkání.
Když jsem byl v roce 2006 v Durhamu na pár týdnů, potkal jsem tu krátce po sobě jednoho pána, který mě vážně upoutal ba fascinoval - on neměl vlasy, on měl hustý černý květák na hlavě a k tomu mega knír. Prostě něco, co nešlo přehlédnout. Ale jak jsem ho zahlédl, tak jsem ho zase vypustil z hlavy, jenže . . . od podzimu jej ve městě potkávám znovu a není to Darmoděj. Zjistil jsem, že nejsem sám. Už jsem zažil na toto téma (pan květák?) několik živých debat u kafe či u pinty piva, co je to vlastně za chlapíka. No co, každé místo má své podivíny, o kterých si pak přemýšlí a vytváří příběhy. Na tom by nebylo nic tak zásadního, abych o tom teď tady psal tak dlouze. Příběh pokračuje. Dneska jsem se dověděl, že daný pán má na Facebooku (taková internetová komunikační-skupinová-diskusní-lidi spojující platforma) svůj fanklub, který daného pána přezdívá Durhamský Super Mario a chová k němu vztah pomalu jak Němci k trpaslíkům a Češi kdysi ke svým chalupám. Prostě místní miláček a chráněnec. Dokonce to došlo tak daleko, že přišla na řadu i lidová kreativita a tvořivost, ale už vás nebudu déle napínat, vychutnejte si místního Super Maria . . .

Tak tohle je originál, který můžete potkat při procházce Durhamem, nebo když letíte do knihovny jako já dnes, kdy si Mário chránil svůj květák obřím deštníkem, tak vypadal jak hříbko-květák

A protože ho mají místní rádi, vznikl hybridní symbol Durhamu: ten původní je dochované staré klepadlo u vchodu do katedrály asi z 9. - 10. století, které se tu prodává na pohledech apod..avšak toto je kombinace obého - starého a nového symbolu Durhamu. Že by Super Mario Klepadlo?

A jak je vidět, jeho popularita přesáhla hranice Durhamu a Mário se stal součástí symbolu celého Severo-východního regionu, tzv. Anděla severu (The Angel of the North), který se tyčí na Newcastlem. My v Durhamu máme ale svého Mária severu, a co je víc?

úterý 19. února 2008

Nevím proč, ale včera se mě nikdo ani jednou nezeptal jak se mám (jindy aspoň 10x za den, aniž by je to zajímalo). Za to se mě snad 7 lidí ptalo na Kosovo . . .
Co dodávat? Nevím . . . četl jsem v Transition Online dobrý postřeh - Kosovo získalo svou nezávislost de facto již v roce 1999 po bombardování a masivním přesunu spojeneckých armád do oblasti. V neděli tedy de jure. Kdo je proto překvapen, žil zřejmě s brýlemi na očích. Nedávno jsem četl dvě knížky: Religion and the Politcs of Identity in Kosovo. Zaujala mě tam obzvláště kapitola o sdílení náboženských míst a rituálů napříč náboženstvími - patrně po stovky let. Není to neobvyklé, podobná místa byla i v Bosně, ale například i v Indii. Teprve šílený nacionalismus - obzvláště srbský (v případě Indie tzv. Hindutva: http://en.wikipedia.org/wiki/Hindutva) tomu učinil přítrž. To, že se hovoří o staletích nenávisti je pravda stejně jako lež. Je to součástí soudobé rétoriky. Bylo to ale jinak. Dobrým příkladem mohou být i Sudety - kdyby bylo v českých vztazích s Německem nejhůř - začneme zřejmě také říkat, jak Češi trpěli v Sudetech v minulosti apod... ve skutečnosti, tam skoro žádní Češi nežili až do odsunu po roce 1945 a ti, co tam žili, kooperovali se svými sousedy, bez ohledu na to, kdo kým byl. Tak tomu bylo i v případě nábožensky smíšených vesnici v Bosně před válkou - nejpřesvědčivě a nejbolestněji to ukázala norská antropoložka Tone Bringa ve svém etnografickém filmu "We are all neighbours" (Všichni jsme sousedé). Na mnoha místech Kosova tomu bylo podobně.
Svědčí o tom "paměť míst" zachycených ve fotografiích například. Četl/prohlížel jsem si v neděli knížku dokumentárních fotografií "A village Destroyed. May 14, 1999" - nedokázal jsem dojít až na konec, bylo to příliš silné. Ale i zde, byli sousedé.
Nejsmutnější pak bylo vidět fotky zabitých psů, jen proto, že byli souseda. Proto, možná(?), fotka Ondřeje Besperáda, kterou jsem přidal k tomuto příspěvku, je nadějí... nadějí, že bude v Kosovu jednou lépe. Pejskové, mají (alespoň?) ve městech svobodu a neřeší, jestli jsou na srbské či kosovské straně a možná, že už to přestali řešit i lidé . . . je důležité být optimistou a hledat světýlka naděje . . . ta fotka

. . . je výrazem naděje . . . dýchá z ní svoboda i tolerance