Po přečtení knížky Café Europa: Life after Communism z pera chorvatské novinářky Slavenky Drakulic jsem musel 1./ smeknout, 2./ souhlasit. Její mikroanalýza post-komunistické každodennosti jasně a zřetelně detekuje (ne)viditelné hranice mezi tzv. Východní a Západní Evropou. V našem každodenním, a proto námi nereflektovaném, chování a jednání jsme často Východoevropané. Tu více, tu méně, ale jsme. Stále! Samozřejmě, knížka je to relativně stará. Je z druhé poloviny 90' let. Přesto vidím paralely a kontinuitu. Ať to jsou karavany Chorvatů mířící za slevami oblečení do Itálie, Slováků a Maďarů do Rakouska či Čechů do Německa. Nebo nákupy levných čokolád a lepších toaleťáků v rakouských supermarketech a následné dohady s celníky. Nebo (univerzálně?) sdílený zvyk napříč Východní Evropou používat staré pánské trenky/slipy na vytírání podlahy. A samotný název knížky "Café Europa"? To je symbol celého přechodového procesu Východní Evropy. V každé postkomunistické zemi navštívila Drakulic alespoň jednu kavárnu s tímto nebo podobným názvem. Šálky na kávu zde nejsou omlácené či popraskané. Kdo si objedná čaj, ten si může být jistý, že jeho pytlík čaje neposloužil již někomu před ním. Ale o to nejde. Jde tu predevším o ten proces pojmenovávání. Kolik míst v celé Východní Evropě (hotely, kavárny, krámy . . .) se pojmenovalo v angličtině či francouzštině názvy, které jsou ve skutečnosti naprosto absurdní. Nám to ale tak nepřijde, pro nás to byl návrat přinejmenším do Evropy, ne-li do světa.
(Ne)viditelné hranice jsou ale i v Anglii. O to je to pro mě snažší je pozorovat. Jsem cizinec. Již při prvním pobytu jsem byl zaskočen třídní diferenciací v praxi. Rozdělení britské společnosti jsem viděl v reálu. A nyní to zakouším dnes a denně. Samozřejmě nikoli na sobě. Já jsem student ze zahraničí, co se tu snaží o doktorát, tím mám svým způsobem privilegovaný status - alespoň do té míry, že mě nikdo nějak extra neřeší a nesoudí. Je to stále svým způsobem prestižní job.
V posledních pár dnech jsem měl ale možnost o této Anglii mnoha tváří (tříd?) několikrát hovořit a sledovat ji. Musím ale dodat, že je to ovlivněné tím, že jsem v malém universitním městečku, kde primárně studují děcka z bohatých rodin (téměř nikdo z nich nedělá ale doktorát), tudíž koncentrace příkladů je asi vyšší. Už delší dobu pozoruji, že je spíše výjimkou, když narazím v hospodě, kavárně ale i na ulici na smíšenou skupinu chlapců a děvčat. Minulý pátek jsem šel na pizzu s kolegy/němi z katedry a vedle nás byl dlouhý stůl plný lidí, kteří slavili něčí narozeniny. Napočítal jsem 13 duší - všechno chlapci. Kouknu se vedle, u stolu sedí čtyři dívky. Před pár dny jsem si prohlížel nějaké univerzitní noviny - na fotkách tam byla skupina dívek, pak skupina chlapců a tak dál, a tak dál. V příkladech bych mohl pokračovat. Co to znamená? 80-90% britských studentů v Durhamu jsou absolventy elitních privátních středních škol, často internátních, kde je přísná separace pohlaví. Oddělené třídy - chlapecké, dívčí - oddělené internáty, dva odlišné světy. Teprve na universitě se to propojí. Avšak kontinuita sociálních interakcí - kluci s klukama, holky s holkama - přetrvává. Člověk pak nemusí číst Dickense a jiné, aby si představoval, jaká Anglie byla. Díky konzervatismu je Dickens a spol dobrou přípravou na život v Anglii jaká je i dnes. A možná by si Angličané a spol měli naopak přečíst knížku od Drakulic. V obou případech pak bude porozumění (ne)viditelným hranicím snažší.
sobota 1. března 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
jo,to s těma použitýma trenkama je přesný,taky je používám místo hadru )))
Okomentovat